.

Don't lose hope... NEVER!

9. března 2013 v 19:19 | Hagu-chan Uchiha |  JongKey

Don't lose hope.... NEVER!


2 roky....
2 roky od nehody co se stala v létě...
2 roky na vozíčku....
2 roky v jeho péči....
2 roky tvrdé dřiny...
2 roky prosycené nadějí a láskou....



* flashback *
Tu noc.... jsme seděli v mém autě... živě se bavili.... Všechno bylo v pořádku....
Já řídil... Jonghyun seděl vedle mě a na zadní sedačce seděli Taemin, Minho a Onew... Minnie spal, Minho aktivně datloval SMSky a Onew nás nutil zpívat si s ním.
"No tak Hyung! Minnie spí!" prohlásil jsem se smíchem, když Onew začínal další písničku.
"Ooh náš malý Minnie už vlastně spinkáá. Takže pššt děcka!" položil si prst před rty a začal nás pštít. * Mad- a kdo že.. cože?.. žádné kdože - gaskar! :D *
Všichni v autě, kdo nespal, jsme se začali smát.
"Jistě Hyung!" Jjongie si dal taky prst před ústa a mrkl na Onewa.
Ještě jsme se naposledy zasmáli, ale pak probíhala cesta v tichu... Bylo slyšet jen potiché předení motoru a Minnieho chrupkání.
Když v tom....
"KEY-SIIIII!!!" stačil křiknout Jonghyun než se ozvala silná rána, pak už byla jen tma...
* end of flashback *

"Probouzí se... UMMA!!" z těžka jsem otevřel oční víčka.
"Minnie..." řekl jsem potichu.
"Umma... my už se báli, že se neprobudíš!" Minnie se na mě se slzami v očích nalepil.
"Au...." bolelo to jak se na mě tiskl.
"Promiň umma.... HYUNG!!! UMMA UŽ JE VZHŮRUUUU!!" zakřičel a mě z toho začala třeštit hlava.
"Bummie!" do pokoje se vřítil Jonghyun . "Yeobo měl jsem strach!" na rozdíl od Taemina Jjong mě obejmul opatrně a lehce mě líbnul na čelo.
"Co se vlastně stalo..." skoro nic jsem si nepamatoval... jen, že jsme jeli autem a pak...
"A taky.. jak dlouho jsem byl mimo?"
"Takže... měli jsme nehodu... prý do nás napálil 19. letý kluk a byl.... na místě mrtvý.... Nejhůř si na tom byl ty, protože místo nárazu bylo jen kousek od místa řidiče.... a mimo si byl skoro měsíc..." mezitím co to Jonghyun vyprávěl já se snažil na cokoliv vzpomenout... vybavilo se mi jen to, že Jjong zakřičel a pak byl jen náraz a tma...
"A co vy ostatní?...." měl jsem strach hlavně o ně!
"Tak... Minnie měl nalomenou pažní kost a pár modřin a odřenin, Minho měl něco s krkem a Onew měl jen otlučený bok a já z toho vyvázl se zlomenou nohou." zatajil se mi dech... Oni byli zranění... Dva něco zlomeného... ale zase... nestalo se jim nic vážnějšího.
"Ale teď jste všichni v pořádku, že ano..."
"Jistě... Jen Minho nosí ještě chvílema límec." Jjongie se zasmál a já se smál s ním... představa Minha s límcem byla dost vtipná . * no a ne? :D *
"Aspoň, že tak..." chtěl jsem se trochu posunout na posteli, ale nešlo to...
"Jjongie...."
"Ano?..."
"J-já.... nemůžu hýbat nohama...." zděšeně jsem se podíval na Jonghyuna a ten se podívla do země.
"Doktor... doktor říkal, že je dost pravděpodobné, že... ochrneš...." znovu se na mě podíval a mě se nahrnuly slzy do očí.
"Ne! To je vpořádku... prý se s tím bude možná moct něco udělat... Bummie, neboj se... I kdyby to bylo napořád... Já budu pořád s tebou!" Jonghyun mě jemně objal a šeptal mi utěšující slova do ucha.
"D-děkuji.... Jjongie..." chytil jsem se jeho košile v zabořil mu obličej ramene.
"Není za co... Miluji tě... A nikdy... nikdy tě neopustím!" říkal to tak sladce...
"Takže... už si to asi zjistil..." ozval se ode dvěří Onew. Podíval jsem se na něj, nebyl sám.. za ním stál Minnie a Minho.
Přikývl jsem...
"Ale neboj se... ať už rehabilitace dopadne jakkoliv... my zůstaneme s tebou!" povzbudivě se na mě usmál a já mu úsměv opětoval, ale do očí se mi zase vkradly ty potvory slzy.
"Co bych dělal bez přátel jako jste vy...." řekl jsem tiše.

O měsíc později...
Oficiálně jsem opouštěl nemocnici.
Rehabilitace moc nezabírala... Sice jsem už nohy začal trochu cítit, ale nepohl jsem s nimi ani o milimetr.
"Bummie těšíš se domů~!" Jjongie tlačil můj vozík, který jsem pořád neuměl moc řídit, prakticky zpíval.
"Jistěže těším!" zasmál jsem se... "Ale... naše ložnice... v patře... schody..." zamyslel jsem se, ale jak jsme zjistil Jjongie už to měl celé vymyšlené.
"Buď si zařídíme prozatimní ložnici dole, nebo pořídíme výtah na vozík, nebo tě budu nahoru prostě nosit... Hotovo!" prohlásil spokojeně. Protočil jsem očima v sloup, ale usmál jsem se... Pro něj bylo všechno tak jednoduché....

"Jsme doma~!" křikl Jjongie, když jsme přijeli domů....
"Vítejte!" Minnie nás vítal s talířem a utěrkou v ruce.
"Ty... utíráš nádobí?" pozvedl jsem nevěřícně jedno obočí.
"Kdo myslíš, že doma makal, když jsi tu nebyl?" nafoukl se jako balonek.
"Oni ti nepomáhali?" ukázal jsem postupně na další 3 obyvatele domu, kteří stáli porůznu okolo.
"Prakticky s ničím... Akorát Jonghyun- hyung vařil a vysával... Jinak jsem všechno dělal já!" v tu chvíli mě napadl dábělský plán.
"Asi vám rozdělím seznam prací... Jop to bude nejlepší a Minnie si bude moct odpočinout..." ďábelsky jsem se zasmál.
"Oh... tyran se vrátil..." prohlásil Minho a sklopil hlavu.
"Sbohem kuře z KFC skoro každý večer...Ale tak jsme rádi, že se nám naše umma vrátila domů!" Onewa nahodil úsměv od ucha k uchu a hodlal mě odvézt do obýváku, ale Jjongie ho nenechal.
"Neee! Na vozík můžu sahat jen já!" nafoukl se.
"Key-sii!! Řekni mu něco!"
"Ummaaa já tě chci taky vozit!"
"To si domluvte s Jonghyunem..." prohlásil jsem a když mě chvíli Jjongie nedržel tak jsem odjel do obýváku sám...Přece jenom... za pár dní jsme se měl vrátit do školy a já s tím neuměl...
"Blbej vozík..." zanadával jsem si potichu, když jse pořád do něčeho boural.

Po několika týdnech jsem se naučil tu zpropadenou věc aspoň trochu ovládat. Ale stejně mě Jonghyun nejradši vozil sám... Pokud teda můj vozík neokupoval Taemin jako jednou, když jsme jeli ze školy....

"Můžeme jet?" zeptla se Onew, když mě posadil do auta... Jonghyun nemohl jet, protože jel ke svým rodičům.
"Kde mám vozík?..." dlouho jsem nečekla na odpověď, protože kolem Onewavova auta rychle prosvištěl Taemin v mém vozíku a řítil se z kopce.
"Můj vozík!... TAEMIN!!!!" vykřikl jsem a vyklonil se z auta.
Minnie se zastavil pod kopcem, vyskočil z vozíku a zakřičel: "To bylo bezva... Jdu znova!" energeticky vyběhl kopec a chystal se na další jízdu, ale Onew ho zastavil.
"Minnie... Tvá umma musí na rehabilitiaci.. pamatuješ?" Minnie se na mě podíval.
"Ale budu se ještě moct někdy project, že jo!" nahodil štěněčí kukuč co spolu s Jjongiem trénovali jako malý.
"Jistě, že budeš moct, ale až Jjongie bude zase mimo Soul." mrkl jsem na něj. Minnie nahodil úsměv a zalezl do auta....

Nad touhle vzpomínkou jsem se musel pousmát a pohodlněji jsem se uvelebil na gauči.
"Na copak myslíš, Yeobo.." Jonghyun si sedl za mě a já se znovu uvelebil, ale tentokrát v jeho náručí.
"Jen na to, jak Minnie okupuje můj vozík." oba jsme se zasmáli.
"Potvora malej... Když jsem mimo město tak ti bere vozík?"
"Tak nějak... Jednou se na tom kopci vyfláká.." zakroutil jsem hlavou, ale to jsem teď nechtěl řešit.
"Jjongie?..."
"Hmm?" Jonghyun zněl, že je trochu mimo.... Napůl v říši snů možná?...
"Co když... co když se nebudu moc znovu postavit na nohy... a nebudu moc chodit?..." bál jsem se... bál jsem se, že by mě mohl opustit....
"Co by se mělo stát... Našli by jsme si bezbariéroví dům někde na okraji Soulu.... Nechali ty tři ať se trochu osamostatní a my dva bychom mohli být spolu sami~..." říkal to jako pohádku...
"Ale... to bys musel... všechno dělat ty.. a... a-" přerušil mě a otočil mě k němu čelem. Z příma se mi díval do očí.
"A nic... Jak už jsem říkal... Já tě miluji... Miloval jsem tě a milovat budu, ať už se stane cokoliv... Nikdy tě neopustím..." usmál se a jemně mě políbil.
"Ani nevíš jak moc... to pro mě znamená... Miluji tě Jjongie..." řekl jsem, když jsme se od sebe na chvíli oddálili... Ale ne na moc dlouho, protože ihned jak jsem domluvil naše rty byly obět spojeny v jedny...

Po 2 letech...
Uběhly už 2 roky a já se naučil aspoň trochu žít novým životním stylem...
Který byl takový... Ráno jsme jeli do školy, dvěma autama, protože mě po škole Jjongie vezl na rehabilitaci. Po reahabilitaci jsem většinou usl v autě a probral se chvíli před večeří. Naštěstí mě Jonghyun nechal spát dole na gauči, takže jsem nemusel shánět někoho kdo by mě snesl ze schodů, jako mě jednou musel tahat Taemin...
Měl jsem sám na sebe vztek... Rehabilitace ani žádný cvičení nezabíraly... Nic nepomáhalo... Pořád jsem jen cítil, že už už to půjde … a pak nic... Byl jsem zoufalý... připadal jsem si jen jako přítěž... Ale nikdo z mých přátel to nedal znát... Ani Jonghyun, kterého jsem zatěžoval nejvíc...
Občas jsem si přál abych při té nehodě zemřel a ne abych skončil takhle... Na vozíku... Nejspíš už na pořád, protože něco ve mně blokuje to abych začal znovu chodit... Protože jak říkal doktor... Už dávno bych měl chodit, ale mě to prostě nešlo... Ale ne... Takhle jsem nechtěl myslet... Chtěl jsem se snažit znovu se postavit na nohy... Abych už nebyl přítěží...

Den volna... den volna od školy... navíc jsme ho měli jen já a Jjongie... navíc já nemusel ani na tu praštěnou rehabilitaci... Ale něco bylo špatně.. měl jsem zlé tušení že se něco stane... A týkalo se to Jonghyuna... Už od rána byl divný... Nechtěl jíst, byl bledý a vypadal unaveně, ale jelikož vždy byl tvrdohlavé štěně tak si nemohl jít lehnout!
"Jjongie... Vážně by sis měl jít lehnout... Nevypadáš moc... zdravě." nechtěl jsem říct, že nevypadá dobře, protože jak jsem ho znal vyložil by si to špatně... navíc... on ikdyž vypadal nemocně byl pořád zatraceně sexy!
"Nic mi není neboj..." usmál se na mě, ale jeho úsměv byl křečovitý... vážně mu něco bylo.
"Ale já tě nežádám aby si šel... Já ti to přikazuju... Jdi se prospat, nebo se mi tu složíš a co já tu s tebou pak budu dělat..." když to nešlo po dobrém...
"Fajn, ale kdyby si cokoliv potřeboval-" přerušil jsem ho.
"Tak to nějak udělám sám... jsem na vozíku nejsem nemohoucí." protočil jsem oči v sloup. "A teď jdi!"
"Vždyť už jdu, ale kdyby něco..." výhružně se na mě podíval.
"Faajn, kdybych něco potřeboval, co si sám nezařídím, zavolám..." přikývnul a šel nahoru do naší ložnice.
Já se spokojeně vydal k obýváku, ale v tom se ozvala zezhora ráda. Rychle... ehem "rychle", jsem dojel zpátky ke schodům.
"Jjongie?!..." zavolal jsem.... nic... "JJONGIE!" zkusil jsem hlasitěji, zase nic. Začal jsem mít strach, že se mu něco stalo.
Nahoru jsem neviděl, takže... jsem se musel zvednout z křesla... a jít nahoru, ale jak?...

Nějak se mi podařilo dostat se z vozíku, napřed jsem se zkusil vyplazit nahoru po schodech, ale to nešlo... Nezbývalo mi nic jiného než se postavit na nohy...
Podařilo se mi sednout si, ale moje nohy se ne a ne pohnout... Chytil jsem se zábradlí schodiště a snažil se vytáhnout se... Cítil jsem jak se některé svaly v mých nohou pohnuly. Zabral jsem ještě víc a podařilo se mi dostat se na kolena.
"Ještě... kousek!" zatnul jsem zuby a opět napnul všechny svaly v těle. Pomalu a hlavně nejistě jsem se postavil na nohy. Celé mé tělo se třáslo a podlamovaly se mi kolena, ale to jsem musel ignorovat, jediný kdo mohl Jonghyunovi pomoct jsem teď byl já... Zatracený mobil na vysoké poličce...

Křečovitě jsem svíral zábradlí a pomalu zvedal nohu k tomu, abych udělal krok v před, chvíli to trvalo, ale povedlo se!
Pak zbývalo jen to pořád opakovat... Podařilo se mi vylézt po schodišti, ale pak jsem se zřítil na zem, přece jenom... 2 roky jsem na vlastních nohou nestál, takže byly jako ze želé.

Po čtyřech jsem přilezl k Jonghyunovi.
"Jjongie... Jjongie!" zatřásl jsem s ním, nereagoval, navíc jsem zjistil, že měl vysokou horečku.
Prošmátral jsem mu kapsy, našel jeho mobil a vytočil Onewovo číslo.
"Yeoboseyo..." ozvalo se z druhé strany.
"Hyung, tady Key, okamžitě přijeť domů! Jjong je v bezvědomí."
"Jasně už jedu! Za 10 minut jsem doma!" rychle zavěsil.
"Jjongie... Onew už je na cestě..." znovu jsem se zvedl a pomalu se došoural do koupelny. Vzal jsem látkovou žínku, namočil jí do ledové vody a vrátil se s tím k Jjongovi. Znaveně jsem si sedl na zem a připlácl mu to na čelo.
Slyšel jsem bouchnutí dvěří.
"Key... kde jste?!" Onew přišel.
"Nahoře!" zavolal jsem na něj. Onew vyběhl schody.
"Jak ses dostal nahoru... I když to později.... Nebo po cestě do nemocnice..." přikývl jsem. Onew vzal Jonghyuna do náruče a já se znovu postavil na vratké nohy.
"Ty stojíš?..." vyhrkl Onew.
"Jop, ale napřed Jonghyun - nemocnice!" Onew rychle přikývl a seběhl schody... Já šel pomalu za ním. Společně jsme usedli do auta a vydali se směr nemocnice.
"Takže... jak to, že Jjong ležel v patře v bezvědomí a ty zase stojíš na vlastních nohou?" zeptal se Onew, když jsem zavěsil po hovoru s Minhem a Taeminem.
"No... Jonghyun se mi zdál nějaký divný a unavený, tak jsem ho poslal spát, šel nahoru a pak se ozvala rána. Volal jsem na něj, ale on neodpovídal, takže jsem se musel dostat nahoru, protože můj mobil byl moc vysoko, takže bych na něj nedosáhl... Napřed jsem se snažil po schodech nějak plazit, ale to nešlo... Takže mi nezbývalo nic jiného než se postavit a jít..." řekl jsem to jako kdyby to bylo něco úplně normálního.
"Aha... takže ses prostě najednou... sám.. postavil..." vypadal zamyšleně.
"Tak nějak, ale dalo mi to zabrat..." ještě v tu chvíli, co jsem seděl v autě, mě bolelo celé tělo...
"Takže tys potřeboval jen impuls, aby ses zvedl..."
"Nejspíš..." zapřemýšlel jsem se nad tím... Možná to byla ta překážka... Moje vlastní mysl... Musel jsem mít pádnější důvod znovu vstát a chodit než to abych se přestal litovat...

Za pár minut jsme byli v nemocnici. Jonghyun se probudil ještě v autě, ale stejně jsme ho naložili na můj vozík, který už jsem teď nepotřeboval, a odvezli ho dovnitř.
V nemocnici dostal nějaké prášky na zmírnění horečky a mohli jsme jet domů.

A co bylo dál?...
Já ještě měsíc chodil na rehabilitace a taky jsem musel doma dost cvičit, abych si posílil svalstvo s čímž mi ochotně pomáhal Jonghyun, protože přece jenom posilování bylo jeho hobby.
Minnie si shoval můj rezervní vozík a blbnul s ním s Onewem... Nedopadlo to moc dobře, protože se vyflákali... Ale naštěstí to přežili jen s pár modřinama a s odřenýma kolenama.
A Minho?... Minho byl prostě Minho... Jako vždy....
The end~

PS: Chyby prosím ignorujte, arigatou ^^
PPS: Víte, že nemám ráda tiché čtenáře? :D Komentáře by mě vážně potěšily! ^,^
PPPS: Pokud se stydíte napsat komentář, můžete anonymně napsat dotaz na můj ask: http://ask.fm/HagumiTheAlmightyDiva
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co je nejhorší?...

NaruHina 16.7% (47)
SasuSaku 40.6% (114)
NaruSaku 25.6% (72)
SasuHina 17.1% (48)

Komentáře

1 Duo Kokoro Duo Kokoro | E-mail | Web | 9. března 2013 v 20:04 | Reagovat

Kyahaaaaa.. A Minho je prostě Minho, ten si vesele cockblockaří dále... My víme.. Naah, Tae si odřel kolena? Jdu mu je pofoukaaat!!

Nádherná povídka. Mooc povedená.

2 Kilary Kilary | 10. března 2013 v 8:04 | Reagovat

To je úžasný! Těším se na další povídku!

3 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. března 2013 v 14:13 | Reagovat

úžasná povídka! xD fakt povedená jako vždycky x333 xD

4 kpopluli kpopluli | 10. března 2013 v 15:48 | Reagovat

Kyaaaa.. mě chceš zabít? :'DD
Minho nosí límec.. *záchvat smíchu*
Taeminnie frčící na vozíku z kopce *padla*
Key-ssi plazící se po schodech..*prská všude kolem barevný mlíko* Může mi někdo říct proč mi to přijde tak zatraceně vtipné? :'DD
Sbohem kuře z KFC.. XDD *mlátí se albem z penny* :'D
Taemin tahal Key-ssiho ze schodů?? WTF? To jako přežil? :D *řemýšlivě si hladí bradu
Jongie spadl? *nebude bulet, nebude bulet!* T.T
Příplácl mu houbu na čelo.. :D *nééé, Spogebob* No fájn.. Asi bych se neměla tlemit. V té povídce jde o vážné věci.. *:D* Néé, se netlemím. xDD
Onew s Minniem řádící na vozíčku? Odřená kolena? :D *néé, se nesměju, vůbec ne!*
A ten konec? "Minho byl prostě Minho" Tak to mě rozsekalo *tříská hlavou do stolu, až se jí z toho rozcuchala její nově střižená ofinka* XD Umma, tohle mi nedělej. Mě rovnou můžeš zabít! *uraženě se na ní kouká* :D
Jinak.. Jestli jsi to z mích komentářů nepoznala (což asi těžko) Povídka--->Ú.Ž.A.S.N.Á. !! *,*  Tším se na další povídky o tebe.Mohla by jsi třeba napsat pokračování některé z těch rozepsaných. (Jen nápad, mě nebíj.. Já za to nemůžu, To ta palma!) *Hází vražednej pohled po palmě, krčící se v rohu* :'DD Já padám..Takžeee... Zase něco sepiš.. RYCHLEEEE!!!!! XDD *seklo to s ní* '________________'

5 Saki Saki | Web | 12. března 2013 v 20:21 | Reagovat

Hai, hai, prepáč, ale ked som na mobile, tak sa mi fakt nechce písať komentáre a tak väčšinou ostávam len ako taký, tvoj veľmi obľúbený, silent reader :D Ale budem sa snažiť polepšiť xD Tak teda, čo ti mám napísať? :D Táto poviedka sa mi veľmi páčila, chudáčik Jjongie, už som oň mala fakt strach O.o A Key-ssi T^T Ešte že vyzdravel, fakt mi spadol šuter zo srdca xD OMG a ten Minnie na tom vozíčku, však ten sa raz zabije! :D Hehe, a chudák Minho je proste Minho :D

6 Ježurka Ježurka | Web | 14. března 2013 v 21:02 | Reagovat

Ty bláho to bylo něco. Hagi ty seš hotová SHINee spispovatelka. Ne, ty seš spisovatelka všeho druhu. Hrozně se mi to líbilo, v některých momentech jsem se musela fakt řehtat. *Sbohem kuře z KFC skoro každý večer.* :D
No, ale bylo to i smutné...bé, když si představím Key-Siiho na vozíku...radši si nebudu představovat. :(
Opravdu skvělé. Začínám být na tvých povídkách závislá, Umma. :D

7 Rei-chan Rei-chan | Web | 30. září 2013 v 15:32 | Reagovat

juuu krásna poviedka :D trošku smutna ale stále napísaná tak vtipne že som sa pri niektorych scenach dosť smiala :D hlavne jak.sa spúšťali z kopca s vozíkom :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama