.

Na přání pro Rikku

9. listopadu 2012 v 23:07 | Hagumi-chan Uchiha |  JongKey

Na přání pro Rikku

Silné pouto mezi námi... * JongKey *


Taak!! Rikku-chan!
Je tu povídka, kterou sis přála... tohle.. nebo něco podobného se mi jednou s nimi zdálo a já toužila to napsat a tys mi dala příležitost... teda můžu říct, že jsem se úžasně vyřádila...
Snad se bude povídka líbit ^.^


Kurzíva: vzpomínky, nebo myšlenky
Tučná kuzríva: To co se Key-ssimu dělo v hlavě, když byl v bezvědomí

T pohledu Kibuma / Key /
Ležel jsem v posteli a zíral do stropu a přemýšlel... ,Už to je týden od mého rozchodu s Jonghyunem... Lidé říkají "Časem to bude dobré, možná se ti i uleví!"... ale tak já to vůbec necítím, je mi čím dál tím hůř a hůř.. Ten stupidní dinosaurus mi chybí, ale.. mám strach... Mám strach se k němu vrátit... ,

* * *
"Už zase jde pozdě!" křičel jsem spíš sám pro sebe, přes celý náš byt, můj přítel ,Jonghyun mě štve čím dál tím vím... začínám mít pocit, že tyhle jeho pozdní příchody jsou způsobené nějakou ženskou... Co když... co když... mě podvádí!... Je pravda, že je poslední dobou nevrlí, nebo totálně nadržený... Začínám z něj mít strach... Oh už je doma...'
"Kde jsi byl?!" houknul jsem na něj hned, když vlezl do dveří.
"Ale no tak Yeobo * jobó = zlato, zlatíčko, drahoušku, atd... *, víš, že jsem byl v práci... a po práci by se hodila odměna nemyslíš?" Jjong se perverzně usmál a čapnul mě za zadek, okamžitě jsem ho od sebe odstrčil.
"Nemám náladu." zavrčel jsem.
"To poslední dobou nemáš nikdy... No taak.. už jsme to dlouho nedělali..." zkusil na mě jeho puppy-dogs eyes power, ale to nezabralo... Já osobně jsem byl dneska dost naštvaný.
"Nech mě..." řekl jsem a opět ho ostrčil, když mi chtěl sundavat tričko na spaní.
"Když to nejde po dobrém... půjde to po zlém..." překapeně jsem se na něj otočil...

* * *
Ne už ne! Nechci na to znovu myslet.. na to so mi udělal... Pořád to bolí... Ne fyzicky, ale psychicky... Vlastně... nikdy jsem si nemyslel, že by něčeho jako je "tohle" byl schopný, ale... moje chyba... už mu nevěřím.. možná mi chybí, ale vrátit se k němu rozhodně nemůžu! * komu to nedošlo Jjong Key-ssiho rejpnul *
I když... pořád vidím jeho výraz ráno po té, pro mě, děsivé noci... Byl tak ztrápený a myslím, že i brečel ,když jsem od něj odešel, ale... mě je to jedno... Je mi to.... Jedno...
Myslím...

"Oh dochází mi jídlo..." řekl jsem si sám pro sebe... Zamračil jsem se na svou skoro prázdnou ledničku, ale nezbylo mi nic jiného než vzít peneženku a jít nakoupit... jídlo mi přece do ledničky nenaskáče jen tak samo.
Šel jsem po docela vylidněné ulici... bylo ještě poměrně brzo ráno, ale jak jsem dobře věděl, tak za ani ne 15 minut se ulice hemžili lidmi.
Nijak jsem si nevšímal nadržených pohledů na mou osobu, ani přidrzlých poznámek jako například: "Koťátko nechceš si hrát?" nebo "Alee... takové princátko je tu samo~?"... takové keci mě štvaly...
"Kdyby tady tak byl Jjong.." řekl jsem prakticky nevědomky, ale když mi došlo co jsem řekl zastavil jsem se v půlce kroku a zakryl si pusu.
"Ne na tohle nesmím myslet!" vynadal jsem si potichu... Zakroutil jsem hlavu nad tu podivnou myšlenkou jak se asi Jjong má a zalezl jsem do obchodu.

"Jjongie není to Kibum-ah?" v tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal... Ta Jonghyunovo dě*ka mě uviděla. Velmi pomalu jsem se otočil jejich směrem. Jjong na mě civěl jak na ducha a ona měla podivný výraz, který jsem nevěděl jak si vyložit.
"K-Key-ssi...?" vypadlo z Jonghyuna po chvíli. Já na ně pořád zíral a nebyl jsem sto pohnout se...
,UTEČ!!!' křičelo všechno ve mně, ale já se nemohl hnout, až do doby než se Jonghyun rozešel mím směrem, v tu chvíli jsem se otočil a dal na útěk... bylo to instinktivní.. vlastně... moje tělo začalo jednat za mě.
"Key-ssi!! Stůj!" křičel za mnou Jjong... ale já běžel dál, raději jsem zrychlil, ale věděl jsem, že to dlouho nevydržím takhle běžet... navíc s taškami, které jsem později stejně zahodil.
Jak jsem si myslel Jonghyun mě začal brzo dohánět...
"Stůj sakra!" křičel... lidé na ulici si toho všimli a chtěli mě chytit. Jeden chlap možná ještě o hlavu vyšší než já mě chytil.
"Držím ho!" vykřiknul a pevněji mě chytil, když jsem se mu skoro vykroutil. Zachvátila mě panika.
"Ne! Pusťte mě!" s hrůzou v očích jsem ho kopnul, nejspíš do rozkroku, protože mě hned pustil a já se dal opět na útěk, ale ty lidi snad bavilo mě chytat! Každou chvíli se mě snažil někdo zadržet, ale já se nenechal... měl jsem strach...
"Musím... ho.. setřást..." řekl jsem si sám pro sebe, ale jak jsem nedával pozor, tak mě nějaký člověk chytil za kapuci od mikiny a jak trhl já ztratil rovnováhu a spadl jsem na zem... silně jsem se praštil do hlavy... ale neměl jsem čas ležet na zemi takže jsem se zvedl a rozběhl se dál... cesta se mi ztrácela před očima.
Uviděl jsem park s lesíkem... zaběhl jsem do něj... uviděl jsem Jjonga jak sem běžel taky, ale běžel trochu jinam. Takže, když jsem ho ztratil z dohledu rozběhl jsem se domů.
Přiběhl jsem domů, rychle odemkl dveře a vešel do bytu, kde jsem se okamžitě svezl podél zdi na zem, ale dlouho jsem tam neseděl, protože někdo zazvonil. Druhý šok za den.
Šel jsem pomalu ke dvěřím... koukl jsem do kukátka... byla to paní domácí.
"Oh...annyeonghaseyo..." *cca se to řekne aňasejo = dobrý den, ahoj...* řekl jsem, když jsem s úlevou otevřel dveře.
"Annyeonghaseyo Kibum-ah... děje se něco?.. Utíkal jste jako kdyby vás pronásledovala policie!" zněla zněklidněně.
"Oh policie ne... Jen bývalý přítel." zasmál jsem se rozpačitě a poškrábal se na temeni hlavy * víte ne jak to myslím :D *. Úsměv mi z tváře zmizel. Podíval jsem se na svou ruku... byla na ní krev... Pak už bylo jen temno.

* * *
"Kde to jsem?... Co se to děje?...." řekl jsem potichu, ale nikdo tu nebyl... Jen já v mě cizí místnosti. Pak jsem uslyšel hlasy.
"Nevypadá to s ním dobře... Má vážně zranění hlavy... divím se, že se vůbec dokázal zvednout a dokonce běžet... Nevíte co se stalo před tím než přišel domů?"
"Počkat... zranění hlavy... kdo... a kdo to říká?" nevěděl jsem co se dělo.
"To je hrozné! Takový mladý a nadějný mladý muž... Oh co se dělo.. myslím, že utíkal před svým bývalým přítelem.. něco takového říkal než se... než se..."
Ten další hlas... poznával jsem ho byla to paní domácí. Ale... o čem to mluvila... někomu se něco stalo... a pak mi to došlo...
"Já... já jsem v bezvědomí! To já mám vážný úraz!" lekl jsem se a snažil se nějak probudit, ale nešlo to.
"Myslím, že nejlepší bude, když půjdete..." řekl nejspíš doktor. Poslouchal jsem o čem se bavili s paní domácí... prý jsem měl vážné krvácení do mozku a není jisté jestli se proberu...
Chtěl jsem... vážně jsem chtěl probrat se, ale nešlo to...

A tak plynul den za dnem... moje tělo bylo stále v bezvědomí... často jsem poslouchal doktory o čem se baví... byl to ten samí každodenní stereotyp.
Ale pak jednou... přišel někdo koho jsem nečekal...
"Key-ssi... tak tady jsi... nemohl jsem tě najít."
"Jonghyun!" řekl jsem nahlas, i když mě nikdo neslyšel. Díky tomu, že jsem začal pomalinku cítit co se děje s mím tělem, ucítil jsem jak se mi zrychlil tep. Do pokoje vešel doktor.
"Promiňte kdo jste?" zeptal se.
"Key-ssiho... přítel." odpověděl Jjong...
"Já to dám přítel! Rozešli jsme se! Nebo spíš já s tebou!" vztekal jsem se a opět se mi zrychlil tep.. i když... jedna část mě byla ráda, že tu je.
"Dobře... je vidět, že na vás reaguje... nebudu rušit."
"Key-ssi... slyšel jsem co ti je... a... a vím, že je to.. moje vina... kdybch tenkrát večer neudělal... to co jsem udělal...a kdybych za tebou tenkrát neběžel.... nikdy by se to nestalo... Je mi to líto Key-ssi... ani netušíš jak moc... jen.. jen chci, aby ses probral... abych tě mohl obejmout... musím ti toho... tolik říct a za tolik věcí se omluvit... Prosím Key-ssi... brzo se prober... a zítra ti přinesu kytku." z toho co říkal se mi chtělo brečet... chtěl jsem se probrat, vrazit mu pěstí a pak ho obejmout, ale prostě to nešlo!

"Jjongu! Neopovažuj se zvednout se z té židle!... Ne nechoď pryč! Jjongu!!" křičel jsem na něj, ale on mě neslyšel!

Další den jsem na něj čekal... přišel až kolem 5. v podvečer... přinesl kytku jak slíbil... byl u mě několik hodil a vyprávěl mi co se stalo nového za tu dobu co jsem byl v bezvědomí.
"A to mi neuvěříš! Taemin se už konečně dal dohromady s Minhem a Onew- hyung se snaží omezit kuře!" i takovéhle... možná bezvýznamné věci, mi vyloudily úsměv na tváři a když řekl to o Onew-hyungovi... začal jsem se smát... přišlo mi nepravděpodobné, že by se vzdal svého kuřete!

A takhle to chodilo den co den... Jjong za mnou kžadý den chodit a několik hodin denně trávil u mě...
"Dnes je to rok, že ano...." řekl najednou, na jedné z jeho návštěv... měl pravdu.. byl to přesně rok... slyšel jsem, že se otevřeli dveře... přišel doktor.
"Budu vás muset pořádat, aby jste odešel... Rozhodli jsme se, že pana Kima odpojíme od přístrojů... je to zbytečné trápení jak pro něj... tak pro jeho blízké."
"Cože?! Já nechci umřít!" křičel jsem a opět se snažil probudit.. nešlo to!... panika mě opět zachvátila, jako ten den před rokem.
"To nemůžete! Nemůžete jen tak ukončit lidský život... No tak Key-ssi prober se!" Jjong mě chytil za ramena a začal se mnou třást. Vážně jsem chtěl probudit se, ale něco mi v tom zabraňovalo. Cítil jsem jak ze mě vytahávají hadičky, které mě drželi při životě... nějak se mi povedlo škubnout sebou. Doktor přestal... já to zkusil znovu... povedlo se mi ohnout několik prstů... a pak najednou... BUM! Všude bylo světlo... a pak....

"Kde to jsem..." řekl jsem tiše... pomalu jsem otevřel oči rozhlédl se po pokoji... byl jsem... v nemocnici...vedle mě stál doktor a kousek dál byl Jonghyun. Netušil jsem co se dělo.
"Jste v nemocnici... byl jste rok v kómatu... popravdě.. dnes jsme vás chtěli odpojit od přístrojů." řekl doktor. Já na něj překvapeně vyvalil oči..
"Rok?... počkat... takže.... moje hlava..." pokoušel jsem si něco vybavit... nešlo to...
"Měl jste vážné krvácení do mozku... a myslím..., že vás tu nechám o samotě." řekl doktor, když zaregistroval, že vyjukaně čučím na Jonghyuna.
"Co ty tu děláš?" zeptal jsem se a pak jsem si všiml květin... byly skoro všude.
"Chodil jsem za tebou každý den..." řekl tiše: "Jsem rád, že jsi se konečně probral... že ti to trvalo." pousmál se... a já se sám sobě divil, že mi tu nevadí... líbila se mi tu jeho přítomnost... a vlastně.. nějak jsem věděl, že tu u mě každý den byl...

Uběhl týden od toho co jsem se probral... hlavou se mi honily podivné vzpomínky na které si nepamatuji, že bych zažil... navíc.. pamatoval jsem si jen Jonghyunův hlas jak mi něco vypráví a pak odcházel... a nechal u mě květiny.
Jednou jsem opět ležel ve své posteli, když zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Jjong... otevřel jsem.
"Co ty tu?" zeptal jsem se.
"Přišel jsem tě navštívit to nemůžu?" usmál se a prakticky se mi vloupal do bytu.
"Hmmm... u nás to bylo hezčí..." prohlásil a já měl sto chutí mu jednu vrazit, ale napřed...
"Jjongie?" nevěděl jsem proč, ale začal jsem mu tak zase říkat.
"Ano?" otočil se na mě.
"Ty jsi za mnou vážně každý den chodil, vyprávěl mi co se dělo a kupoval mi kytky, že ano..." musel jsem se zeptat.
"Přesně tak... slíbil jsem ti to hned při mé první návštěvě."otočil jsem se k němu zády, Jonghyun ke mě přišel, vzal mojí bradu do dvou prstů a otočil mě tváří k němu. Políbil mě... a já se nebránil... najednou... BUM! Odtrhl jsem ho od sebe a chytil se za hlavu. Svezl jsem se na zem.
"Key-ssi co je!" vykřikl. Já jen seděl na zemi... hlavou mi probíhali vzpomínky na to jak jsem byl v komatu... vše se mi vrátilo.
"Já tě celou tu dobu.. slyšel... vysel jsem na každém tém slově... brečel jsem a křičel, když jsi odcházel... Vždycky jsi se zastavil ve dveřích podíval ses na mě a rozloučil se... pokaždké tomu tak bylo... Já nechtěl, abys chodil pryč!" Jonghyun na mě chvíli divně zíral.. asi tak jako já na něj, ale pak mě silně objal.
"Já nechtěl jít pryč, ale já musel... Kdybych mohl seděl bych u tebe pořád!... Ale víš, že jsem nemohl... potřebuji práci... abychom se měli dobře... spolu... my dva.. jako dřív...." mluvil tiše, ale klidně... a mě se draly slzy do očí... po chvíli jsem se vážně rozbrečel a přitiskl jsem se k Jjongovi blíž.
"Sli-slib mi, že už mě neopustíš!" vzlykal jsem mu do trička. Už jsem na něj neměl ani vztek a už vůbec jsem z něj neměl strach... chtěl jsem, aby byl se mnou a už mě nikdy neopustil!
"Slibuji Key-ssi... Nikdy tě neopustím!"

Naše pouto... i když bylo zdá se být přetrženo tak přetrženo nebylo...
Naše pouto je, bylo a bude silné až tak, že ani smrt ho nepřetrhne!

PS: Bhyby prosím ignorujte... jsem líná to pořádně kontrolovat = ="
PPS: Minulá JongKey povídka byla jen jednorázovka ;)
PPPS: Rikku doufám, že se ti povídka líbila ^,^
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Co je nejhorší?...

NaruHina 16.7% (47)
SasuSaku 40.6% (114)
NaruSaku 25.6% (72)
SasuHina 17.1% (48)

Komentáře

1 Asuky=3 Asuky=3 | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 23:32 | Reagovat

Mno holka co dodat :D už jsi mi to sice vyprávěla, ALE O.o líííbííí se mi a moc <3 kua tak krásná láska *-* záviset xD...no..co dodat :D Perfektně napsané jako vždy ^,^ jen tak dále :)

2 Asuky=3 Asuky=3 | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 23:32 | Reagovat

Závist*

3 Saruki Saruki | 10. listopadu 2012 v 1:42 | Reagovat

nááádherný :-D

4 kpopluli kpopluli | 10. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

ohh umma, to je taak dokonalé!! *_*. Ty mi říkáš "nebreč" ale copak to jde? O__o Bylo to o to horší že jsem si to vybavovala živě díky tomu že jsi mi ten sen vyprávěla hned poté, co se ti zdál takže to bylo tak, živé!! Píšeš dokonale!! Miluju tebe a miluju tvé psaní! xDD*

5 Duo Kokoro Duo Kokoro | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 12:20 | Reagovat

Wooow! To je dojemný. Normálně jsem držela palce aby se Key probral. A teď to zatraceně bolí.. Ale jsem ráda že se probral. Strašně ráda

6 Rikku Rikku | Web | 10. listopadu 2012 v 19:33 | Reagovat

Arigatoooo gozaimasuuuu je to božíííí...vážně se mi líbí ;) chtěla bych mít takový sen taky no spíš aby to tak bylo doopravdy :D

7 Lee Lee | Web | 12. listopadu 2012 v 16:21 | Reagovat

Nádherné dlouho jsem tu nebyla a koukám kolik je tu toho nového nádherná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama